Nakonec to dobře dopadlo

Z návratu z výstupu utíkáme rychle do hotelu, kde máme cca 20 min na sbalení, placení, oběd a utíkáme na transfer na ostrov Lebongan. Vše jsme nějak zvládli, loučíme se s Vaškem a skáčeme do taxíku a sdělujeme, že za dvě hodiny musíme být v Sanori. Myslím, že teď se hodí zmínit o pravidlech silničního provozu na Bali. Větší a silnější auto vyhrává. Na silnici se mísí hlavně skútry a motorky, do toho auta. Pravidla žádná a práh pudu sebezáchovy mají velice posunutý. Základ je mít dobrý klakson a dávat neustále o sobě vědět, třeba když předbíháte auto, zároveň motorku do naprosto nepřehledné zatáčky. Dále mít spoustu kamarádů u policie v případě, když někoho srazíte. Alkohol  za volantem není problém ani pro policisty. Občas jsem se opravdu o nás vážně bála.

Poslední transfer jel za 5 minut, rychle dobíháme, naskakujeme do člunu a říkáme si, jaké pláže nás budou čekat.

Byl to ráj, malá bílá plážička schovaná mezi útesy, bydlení v bambusových bungalovech s výhledem na moře…tak tady se nám opravdu líbilo. Moc se toho tady nedělo, jen čtení, slunění, dobré papání, masáže.

Sem tam malý výlet na skútru, kdy se Filip nakonec odhodlal překonat strach. Já jsem se taky jednou pokusila popojet kousek, ale skončilo to smykem, brzdou a skútr byl na zemi.

A tady jsme se skamarádili se stovkou malých želviček, které měli cca týden.

Pááááá Indonésie, kde pojedem dál?

Nad mraky

Kolikrát se ocitnete nad mraky? V letadle, při inverzi a nebo při výstupu na nějakou horu. My jsme si vybrali    tu nejvyšší sopku Bali, která se celou dobu na nás koukala zpoza hotelu. Naposledy byla aktivní v březnu roku 1963. O půlnoci ospalí vstáváme a necháváme se odvézt do nitra džungle, kde už na nás čekal náš průvodce. Malý, usměvavý starší pán, na sobě mokasíny, kde byly ještě vidět nažehlené puky. Jak se patří - elegantně:). Vzali jsme svačinku, čelovky a vyrážíme ve dvě v noci z výšky 1500 n.m. Cesta nahoru byla ojedinělá v tom, že nahoru se šlo přímou čarou a ne klikatými stezkami, jak jsme u nás doma zvyklí. Proto i s nabírající výškou se nám rychle dýchalo hůř a hůř. Naštěstí náš průvodce (jménem taky Wayan) byl už zkušený a měl s sebou cukrovinky a tak nás celkem zachránil, když už jsme šli z posledních sil. Poslední hodina se nám zdála nekonečná. Už jsme viděli vrchol před sebou, ale ne a ne ho dobýt. Rozbřesk byl už na blízku a pak...... tohle.....

Nahoře se náš průvodce pomodlil a zapálil esenciální tyčinku třem bohům za bezpečný výšlap.

A tady je náš průvodce, vysmátý, prostě pohočika:)

Stín pyramidy, který vrhá každé ráno právě Mt. Agung je vážně magický, vůbec být nahoře bylo magické, plné energie, kterou jsme vážně potřebovali na závěrečný sestup. Sopka má cca 3000m a tak jsme nastoupali 1500m nahoru a dolu za cca 7h dohromady. O tom, jak nás bolely nohy asi ani nemusím vyprávět. Dole jsme se rozloučili s Waynem, dali mu bokem tipsíky za úžasnou společnost a přijemnou osobnost. Mezitím tam dorazili dva kanaďani v šortkách a flip flopech na nohách s tím, že hledají průvodce, který je tam vezme. Měli už zpola vypitou vodu, tak jsme jim ukázali naše pohorky a výbavu a opravdu sdělili, že to až tak lehké není. A kanaďan jen odpověděl : "no problem, that´s okay, we will do it". No ještě jsme pak chvilku na ně vzpomínali, jestli se tam v ťapkách plíží nahoru a hlavně dolů!

Chceme vidět bílé pláže

Jedete na Bali a neuvidíte bílou pláž? Nazvala bych to jako špatný vtip. Toužili jsme s Filipem vidět jak velryby, tak bílou pláž.

Večerní porady se pomalu staly rutinou a přizvaly jsme ještě dva odborníky – rybáře a sekuriťáka. Ti nás v 5 ráno vyzvedli v hotelu a jeli jsme na tradiční indonéské loďce „JUKUNG“, která má po obou stranách pro rovnováhu bamabusové tyče a je poháněná motorem (naštěstí, jinak bychom asi nic neviděli). Vítá nás krásný rozbřesk a východ sluníčka, skáčeme do lodičky a užíváme si výhledu na sopku Mt. Agung, kterou máme v plánu dobýt zítra. 

Jukung

Houpání lodičky je balzám, vnímáme okolí a je nám dobře, těšíme se na pláž. Po chvilce nás však z blaženého stavu vyruší sekuriťák jménem Wayan a hatmatilkou, spíše jen gesty, se snaží zeptat, kde chceme zastavit. Chvilku si myslíme, že mu asi správně nerozumíme, ale po chvilce nám to začíná být naprosto jasné, neví, která bije. Neví, kde jsou bílé pláže a už vůbec nerozumí, že chceme vidět velryby. Ale na všechno se přece hodí odpověď:"Yes, no problem".

Tak si je musíme najít sami, hodinu brouzdáme po pobřeží, kde je to samá černá pláž pro rybáře, plní optimismu pokračujeme stále dál. Pochvíli se nám zázrakem odkryla nenápadná zátočinka, kde v bujné zeleni byly schované bungalovy a hlavně bílá pláž, teda řezaná – bílo černá.

Ve vodě byly krásné živé korály a spousta barevných rybiček. Jejda, to se nám to odpočívalo, četlo a slunilo partie, které jsem si ještě nespálila. Filip zmizel na hodinu pod moře, jen trubička od šnorchlu šla sem tam vidět. No zpátky na oblázky se nám vůbec nechtělo...

Sny se mají plnit

Asi každý v životě má nějaký sen, který by si chtěl splnit, proto dnešní byl významný pro Filipa. A co to vlastně bylo? Plavání s delfíny. Dva samečci už s trenérem vyčkávali v jednom z bazénů a Filip se záchrannou vestou skočil za nimi. A představení začalo. Trenér dvakrát zahvízdal a už se kolem něho otírali a tzv. se skamarádili. Poté je Filip vzal za ploutve a táhli ho na druhý konec bazénu. Pak následovala pochvala krmením a dlouhé mazlení a pusinkování, až jsem začala trochu žárlit…otázka na koho víc.

Mazlení

Plavání za ploutve

Honeymoon

Honeymoon, tak bych nazvala přivítání v hotelu  Bali Spark Resort Dive & Spa v Tulambenu (severní část Bali). Na zemi, na posteli, na nočním stolku, dokonce i na záchodové mise byly barvené, voňavé okvětní lístky ve tvaru srdíčka. Koukáme na sebe s Filipem a pohledy jasně říkají, tady nám začíná luxusní dovolená. Majitelem byl Vašek, který se oženil s místní Indonéskou z Javy.  Teda tak, že ji poznal během 10 dní a následně se její otec ptal, kdy se budou brát.  Usadil nás do sofa a pomalu hrdě začal vysvětlovat, jaké mají místní specialitky.  Na stole přistanuly tři štamprle s průsvitnou tekutinou jménem Arak, což se získává z místních palem a má asi 30% alkoholu.Arak jsme pro změnu zapíjeli místním pivem Bintang. Slovo Arak už jsme následné 4 dny dovolené nechtěli slyšet, jelikož po něm nastala bujará noc, párty a krutý bolehlav.

Já, rybář a Vašek

Jakmile jsme se probudili z kocoviny, začali jsme mít roupy a chtěli prozkoumávat naše okolí. Vykoukneme z našeho balkónku a pod námi se klikatí dvouproudová silnice a dále za ní zelené pastviny. Hmmm, kde mohou být ty překrásné bílé písčité pláže? Poprosili jsme místní číšnici, ať nám prozradí tu skrytou cestičku. Rukama nohama jsme se nakonec domluvili a jdeme na průzkum. Přes silnici míříme do metrové trávy, přes ní se prodíráme a nakonec se nám odrývají pastviny s kravičkami a kamením zbylé po sopečné činnosti, pak už jenom prstíčkem ukázala na úzkou stezičku,  která vedla přes kaktusy na černou oblázkovou  pláž posetou sem tam Pet láhvemi.  Nevím, zda jsem jen já taková citlivka, ale oči se mi trošku zalili slzičkami zklamáním a zděšením.

Večer se scházíme na poradu, co budeme dělat následující dny. Já jsem byla bohužel omezená koupáním a tak to bylo trošku složitější. Filip dostal nabídku se potápět, což jsme i později zjistili, že toto je spíše potápěčský resort než na opalovačku.

Nastal čas kompromisů, Filip šel okusit potápění, které prý bylo úžasné a měl možnost vidět i malého žraloka.

Filip pod mořem

 Já jsem neměla jinou možnost než jít na černou pláž a pokusit se najít místo, kde bych si četla knížku.  Ten den jsem se spálila jako prasátko, takže kromě plavání jsem se nemohla ani už opalovat. 

Proto další dny se již plánovaly výlety. Navštívili jsme rýžové políčka, kde nás místní, samozřejmě za poplatek, provedl před jejich vesničky až na úplný vrch, kde jsme se kochali výhledem na kaskádovité opracované políčka. V životě jsem neviděla tak krásnou zelenou barvu.

Byl to balzám na oči, tak jsme si sedli v místní kavárničce a při bali coffee sledovali dění kolem nás.

Zemětřesení

osm hodin ráno, naposledy čistím emailové adresy, když se mi v jednom objeví: zemětřesení, autor Tomáš Soukup. Nechci to ani otvírat, to nemůže být pravda. Opravdu všude kam jedu přivolávám katastrofy? Pro nezasvěcené, píše se rok 2010 a chystáme se do Kyrgystánu, kde následně vypukla občanská válka-výlet zrušen, rok 2011 a letíme do Japonska, kde došlo k zemětřesení, tsunami a následně úniku radiace. Volám Filipovi do práce: „nikam se nejede“! Byla jsem opravdu už z toho zničená, Filip čekal naprosto katastrofické scénáře, co se stalo. Když jsem mu to vše ukázala, tak se usmál a říká :„já čekal něco mnohem horšího!“. Tím mě uklidnil, rodičům se raději nic neřeklo a hurá na naši vysněnou dvouměsíční dovolenou za poznáním Asie!

Den před odletem jsme se snažili znovu zkontrolovat, co vlastně si máme všechno sbalit do krosny na dva měsíce? Samozřejmě jako správní cestovatelé jsme nepočítali s tím, že bychom si v Asii mohli něco pořídit či dokoupit, takže pro jistotu jsme měli všechno.

Náš itinerář vypadá následovně. Letenka do Denpasaru (Bali) a zpáteční z Dilí do Prahy a co bude mezi tím je jen na nás.  Je to krásný pocit do neznáma a hlavně ta svoboda rozhodování.