Kolikrát se ocitnete nad mraky? V letadle, při inverzi a nebo při výstupu na nějakou horu. My jsme si vybrali tu nejvyšší sopku Bali, která se celou dobu na nás koukala zpoza hotelu. Naposledy byla aktivní v březnu roku 1963. O půlnoci ospalí vstáváme a necháváme se odvézt do nitra džungle, kde už na nás čekal náš průvodce. Malý, usměvavý starší pán, na sobě mokasíny, kde byly ještě vidět nažehlené puky. Jak se patří - elegantně:). Vzali jsme svačinku, čelovky a vyrážíme ve dvě v noci z výšky 1500 n.m. Cesta nahoru byla ojedinělá v tom, že nahoru se šlo přímou čarou a ne klikatými stezkami, jak jsme u nás doma zvyklí. Proto i s nabírající výškou se nám rychle dýchalo hůř a hůř. Naštěstí náš průvodce (jménem taky Wayan) byl už zkušený a měl s sebou cukrovinky a tak nás celkem zachránil, když už jsme šli z posledních sil. Poslední hodina se nám zdála nekonečná. Už jsme viděli vrchol před sebou, ale ne a ne ho dobýt. Rozbřesk byl už na blízku a pak...... tohle.....
Nahoře se náš průvodce pomodlil a zapálil esenciální tyčinku třem bohům za bezpečný výšlap.
A tady je náš průvodce, vysmátý, prostě pohočika:)
Stín pyramidy, který vrhá každé ráno právě Mt. Agung je vážně magický, vůbec být nahoře bylo magické, plné energie, kterou jsme vážně potřebovali na závěrečný sestup. Sopka má cca 3000m a tak jsme nastoupali 1500m nahoru a dolu za cca 7h dohromady. O tom, jak nás bolely nohy asi ani nemusím vyprávět. Dole jsme se rozloučili s Waynem, dali mu bokem tipsíky za úžasnou společnost a přijemnou osobnost. Mezitím tam dorazili dva kanaďani v šortkách a flip flopech na nohách s tím, že hledají průvodce, který je tam vezme. Měli už zpola vypitou vodu, tak jsme jim ukázali naše pohorky a výbavu a opravdu sdělili, že to až tak lehké není. A kanaďan jen odpověděl : "no problem, that´s okay, we will do it". No ještě jsme pak chvilku na ně vzpomínali, jestli se tam v ťapkách plíží nahoru a hlavně dolů!
No comments:
Post a Comment